I am never truly happy. Some days, I'm just a little less sad than others.

2. listopadu 2014 v 13:51 | Alexandra☯
*Sedím za stolom s kávou po svojej pravici, so sluchátkami v ušiach, v kt. mi hrá Lana Del Rey a jej album Born to die. Asi sa pýtate, prečo káva, keď ja milujem čaj, že? No, je mi nejako na dva chuje. Vraj mám nízky tlak, točí sa mi hlava a je mi na nič a to mám mať dnes oslavu svojích narodenín - tak v kruhu rodiny. Aj keď ich mám až v utorok.* Zase sa ideme baviť o chlapoch? Ubližujú nám a ani si to neuvedomujú. *Nehovorím, že baby sú sväté.* V utorok mám narodeniny, som zvedavá, či si Zlodej Myšlienok spomenie a aspoň mi na priblblom facebooku popraje, pretože on už sa mi ozvať osobne asi ani nemieni. V sobotu to boli 2 týždne, čo sme sa nevideli a pritom bývame v rovnakej dedine, dá sa to vôbec? Vyhýbať sa takto človeku? Ja byť ním, tak to nedokážem, ale chalani sú iný ako my, teda skôr asi ako ja, takže oni zjavne dokážu veľa vecí. Nechápem prečo sa s tým stále zaoberám, asi preto, lebo sa nedokážem pohnúť dopredu a keď už to vyzerá tak, že sa konečne hýbem, tak sa to stopne a začínam odznova, od neho. V štvrtok som bola na narodeninovej oslave, bol tam jeden chalan, pomenovávať ho nejako špeciálne nebudem, keďže ho už asi ani spomínať viackrát nebudem. Neviem čo sa s ním dialo, ale neustále tam s niekým flirtoval a neušla som mu z mušky ani ja, dal mi asi 4x pusu na líce, nebránila som sa, myslela som si, že pri tom zabudnem na Zlodeja Myšlienok. Ale stal sa pravý opak, myslela som na neho ešte viac, pretože jeho pery boli niečo úplne iné. Niečo jemné a starostlivé, presný opak toho chalana, kt. som vyššie spomínala. Cítila som pri Zlodejovi Myšlienok nehu a lásku, škoda že len ja.

"Pomaly na teba zabúdam, pozriem sa na fotku a už to tak nebolí že si o mňa nestál, ale ten tvoj úsmev a na tvoje slová nikdy nezabudnem... Síce sa bojím že keď ťa stretnem zase sa to vráti a budem mať zase nádej. Ale tak to je život a ja sa tomu neubránim.."


Včera, keď sme chodili po cintoríne, tak som si to tak všetko akosi uvedomovala. Sviečky, ktoré horeli mi pripomínali každú mŕtvu dušu na cintoríne. Plamienky sa pretekali, kt. bude vyššie horieť. Keď vietor zafúkal, plamienky sviečok sa tlačili do jednej strany a následne do druhej. Všade bolo veľa ľudí, jedny sa priateľsky usmievali, iný plakali nad hrobami. Ja som sa len šuchtala s hlavou sklonenou a prechádzala pomedzi tisíciek hrobov. Neviem ako vy, ale ak máme nejakú osobu radi a už tu medzi nami nieje, tak chodíme na cintorín častejšie než raz za rok a aj to na dušičky. Niektorí ľudia sú tak veľmi falošný, keď sa snažia vyzerať, že im na tích osobách pod hrubími kamennými obrubami záležalo a pritom tam prídu raz za rok a aj to iba z povinnosti, aby o nich ľudia nepovedali, že neboli na dušičky zapáliť sviečku na cintoríne. Došlaka, šak si uvedomte, že to nieje povinnosť, ale chodíme tam z úcty k tým ľuďom a preto, lebo sme ich skutočne mali radi. Tak veľmi mi chýba dedko, stále na neho spomínam, pretože to nebol najdokonalejší dedko, to bola najdokonalejšia náhrada môjho oca. Keď oco nemohol, dedko tu bol vždy pre mňa, nech sa dialo čokoľvek. Uvedomujte si skôr, čo pre Vás určité osoby znamenajú, nie až vtedy, keď už z tohto sveta odídu. Mne je tak veľmi ľúto, že som sa mu nemohla za to všetko poďakovať. Keď stojím pri hrobe, tak sa s ním porozprávam.

 


Komentáře

1 Dollie Dollie | Web | 2. listopadu 2014 v 17:02 | Reagovat

čo sa toho chlapca týka neboj sa určite naňho raz zabudneš nech sa ti to zdá akokoľvek neuveriteľné .. tie pekné spomienky (aj tie škaredé) síce ostanú ale už ich po čase budeš brať len ako spomienky ...

čo sa tých hrobov týka máš pravdu, ja mám k tomu síce trošku odlišný postoj ale súhlasím s tým, že je celkom hlúposť prísť k tomu hrobu raz do roka len z povinnosti a aby ľudia nepovedali ..

2 The Breand The Breand | Web | 2. listopadu 2014 v 17:25 | Reagovat

Inšpirujem sa tvojim začiatkom: nemám tucha, kde som tú pesničku našla *u niekoho na blogu, to viem*, ale púšťam Bena Cocksa - So cold, otváram textový dokument, vedľa mňa zelený čaj, v ktorom je viac citrónu, než čaju, pretože som chorá a s nadšením a sebeckým potešením sa púšťam do čítania článku.
Tak za prvé: Ty ma vždy v tvojich komentároch tak naladíš, že už ideš písať článok a ja čumím a čumím, že už prispela??? A ono nič?! Waaaaaaa, ale som rada, že si konečne napísala článok a moja sebecká radosť sa ešte zväčšuje, pretože som sa už rozhodla tváriť sa, že ten smútok, melanchólia, nostalgia a všetky utopické túžby sú šťastím a radosťou.
To je tak strašné, ja už neviem ako ľudí utešovať, ako im hovoriť, že to raz bude dobré, že raz sa všetko zmení a slnko na oblohe sa znovu rozjasní a tak budem za idiota, ktorý nevie utešovať a nedopraje ti potešenie vidieť ďalší komentár typu: "všetko bude dobré" len ti zacitujem môj obľúbený výrok, pretože nič iné ti povedať neviem, keďže som na tom rovnako ako ty a viem ako sa cítiš: "Vždy sa dá niečo - veriť, dúfať v svitanie, nezvoliť si nebyť." Takže dúfaj v svitanie a ver. Aj keď niekedy sa na ten citát dívam akože: si krásny, ale kebyže si aj pravdivý, nuž ale stále s ním žijem. Opakujem si ho, píšem ho všade kde sa dá, usmievam sa naň a hovorím ho druhým ľuďom, keď sú smutní a ja už nemám slová *ktoré mi ukradol, pretože na nič iné nie je dobrý, len na kradnutie slov a ja ich potom len dokupujem a divím sa, kde sú sakra moje peniaze?!*. Nezabudneš! Nedá sa to.
Keď som bola menšia a cestovali sme autom ku starej mame, čo je tak 5 hodín ku tej na Slovensku a takých 8 ku tej v česku, tak som stále rozmýšľala, či tam niekde je moja dvojička, ktorá robí v ten moment presne to isté - sedí v aute, cestuje k babke a rozmýšľa presne nad tým, nad čím. Akurát som prišla na to, že síce pravdepodobne nevyzeráš rovnako a naše problémy nie sú skopírované úplne do bodky, ale si tam niekde ako moja stratená dvojička. Ok, znie to divne, ale len tak som si na to spomenula.
Moja kamoška mi napísala *poslednú dobu si nepíšem s nikým okrem Bateau, čo je strašne smutné, pretože od kedy mi TEN IDIOT - čo je jeho nové meno - prestal písať, čo je už... tretí deň, nah, som strašne paranoidná, tak mi prestali všetci okrem Bateau písať*... no stratila som myšlienku, proste mi napísala Bateau, že: vždy, keď ho vidí, tak sa tá láska znovu rozpáli, ale inak chladne. A ja rozmýšľam, prečo to sakra nemám tiež tak, pretože moje srdce pre neho bije stále. Teda, asi pred dvoma týždňami som mala pocit, akoby to ochladlo, ale teraz sa to drží a všetko to vo mne vibruje, chveje sa a kričí, že nechce zhasnúť, tak že mám čosi robiť a ja som bezmocná. A pri tom viem, že by stačilo napísať len jedno: "Ciao", ale ja to nespravím, pretože už je to taká routine, že mi napíše prvý on, pretože... ja neviem prečo?! On nemá výčitky svedomia, aké mám ja, že ho otravujem. On sa necíti trápne a nemá pocit, že dolieza. On sa denodenne nepozrie milionkrát či to on napísal poslednú správu a nepremýšľa nad tým, o čom sa budeme rozprávať, pretože sa nám stáva, že zrazu nevieme o čom máme hovoriť. Ale vždy znovu nejakú tému nájdeme, aj keď najčastejšie len to, že som zfetovaná. Ale, damn., tento komentár znovu nie je o mne. Cítim sa ako sebec, keď tu o sebe rozprávam. Proste ono to srdce vždy znovu začne bubnovať. Sú to krátke chvíle, keď si musí oddýchnuť, nadýchnuť sa, vydýchnuť a potom znovu beží. Nič s tým nespravíš, je to beh lásky, ktorý už nikdy nezastaví. Začne, keď sa prvýkrát zamiluješ a potom už bude do konca tvojho života.
Ach, dívam sa ako všetci hovoria, že boli na cintoríne. Ja som nebola, pretože som strašný "šťastko", že mi nikto neumrel. Aspoň nie nikto, koho by som poznala a hroby mojich prastarých rodičov a môjho starkého, kt. zomrel ešte keď bol môj otec malý sú strašne ďaleko od miesta, kde bývame. Rozmýšľala som, či si aspoň nesadnem na záhradu so sviečkou a nebudem prosiť o duše mŕtvych, ale asi by si o mne ľudia mysleli, že som čarodejnica al. psychopat, tak som to radšej nechala tak, pustila si smutné pesničky, ľahla si na zem, tváriac sa, že som mŕtva a premýšľala o mŕtvych.
Moja, Lexs, tie posledné riadky ma dostali a tento komentár rýchlo rýchlo ukončím, pretože pravdepodobne zbehnem po schodoch do obývačky a vystískam mojich starých rodičov. Máš pravdu, nechcem dopadnúť tak ako väčšina ľudí, že si uvedomia čo mali, až keď to stratili.
Takže... ďakujem... ďakujem za všetko a dúfam, že si nemyslíš, že to robím z povinnosti, že mi ty ďakuješ, tak aj ja tebe, ale ďakujem, že tam si. So much, pretože komu inému by sa chcelo čítať tie dlhé články, ktoré nemajú konca *ale skracujem ich sem tam* a potom ich ešte komentovať?! A kto by mi tak dobre rozumel? Nikto. Tak za teba ďakujem.

- The Breand|sakra, na čo sa to hrám, aj tak všetky už viete moje meno, pretože si nedávam pozor... takže... podpísaná Gabbe

3 Džejní Džejní | Web | 2. listopadu 2014 v 19:47 | Reagovat

chlapi su niekedy hrozne svine, rozmyslaju inak ako my, ublizuju nam a aj tak sa dokazeme utopit v ich dokonalych ociach, roztopit sa pri ich dotyku, citit sa ako jedina na svete. a potom prestanu mat zaujem a je to cele uplne na nic. trapime sa, pytame sa samy seba, co sme mohli urobit inak, lepsie. zda sa, ze nikdy nezabudneme, ale naozaj to casom prejde. je mozne, ze vzdy budes k tomu chalanovi nieco citit, spominat nanho, ale ver mi, ze vsetko raz pominie. no viem, ze tomu nedokazes uverit, minimalne nie teraz. ani ja som neodkazala uverit, ze by mohol niekedy prist den, kedy by som si na toho mojho nespomenula. ale stalo sa to. sice po troch rokoch, ale aj tak. niekedy to proste chce cas a nejaku aktivitu na odohnanie myslienok na dotycneho.
neviem, co by som robila, keby mi zomrel niekto blizky. vzdy, ked idem s rodicmi na cintorin (co po tieto roky nebyva na Dusicky, ale v lete, pretoze hrob otcovej mamy je v inom meste vzdialenom asi 2 a pol hodiny cesty autom), tak sa snazim predstavit si, ako sa moj otec asi citil, ked mu zomrela mama. ake to muselo byt prenho hrozne, ale naozaj si to nedokazem predstavit. tu bolest, smutok, naozaj nie. tento rok som sa na cintorine citila neskutocne previnilo, tolkokrat som sa chcela vzdat svojho zivota, pretoze som si myslela, ze nezvladnem maturitny rocnik. a na tom cintorine mi to vsetko docvaklo a skoro som sa tam rozplakala. uvedomila som si, ake sebecke by to odo mna bolo a ake neskutocne hrozne by to bolo pre mojich rodicov, keby som sa bola zabila, ako velmi by som im ublizila, keby v prvy novembrovy den isli na moj hrob a plakali by a obvinovali by sa. boze, za moje napady sa tak hrozne hanbim najradsej by som sa prefackala, pretoze som si nikdy predtym neuvedomila, aky dopad na vsetkych okolo mna by to mohlo mat.
neviem posudit, kolko ludi chodi na Dusicky na hroby iba z cistej povinnosti, pretoze naposledy som bola cez Dusicky na hroboch asi ked som mala 10 rokov. urcite sa najdu aj taki, ktorym sa na hroby nechce chodit, ale nemyslim si, ze by ich bolo nejak vela...

4 verrone verrone | Web | 2. listopadu 2014 v 22:54 | Reagovat

znovu znovu znovu..
bože naozaj ti zlato nezávidím toho zlodeja myšlienok, bodaj by neexistoval. Ale zas, to by si nezažila tie krásne chvíle a nemala na čo spomínať však.
Ja si myslím že sa ozve, neviem prečo, proste že mu to nedá a ozve sa ti. Tak by som ti priala aby bol hoden tvojej lásky, ale bohužial to nejde.
A to že iný chalan poslúži na to aby si zabudla.. no možno tak na pár hodín, z mojej skúsenosti, a potom je to ešte viac napi*u než predtým..

5 Tumblrqueen | http://crystalmeadow.blog.cz/ Tumblrqueen | http://crystalmeadow.blog.cz/ | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 15:08 | Reagovat

Kluci jsou úplně natvrdlí. Mě se jeden ozval po 3 měsících, což by ještě šlo.. Ale jeden se mi ozval po dvou letech s tím, že mě chce a teď mi už několik měsíců dělá pěkný zmatek snad ve všem, co jsem si myslela, že mám pevně dané.

6 Monii. Monii. | Web | 3. listopadu 2014 v 16:48 | Reagovat

Tenhle článek je jak dělaný na mě. Dost se v tom vidím, přestože mám situaci úplně jinou, než ty. Narozeniny jsem měla včera (ostatně o tom je můj článek) a přesně jako ty jsem doufala, že mi aspoň na ten blbej facebook napíše... Každopádně přeju, aby napsal aspoň tobě, když ne mě! :)
Docela se stydím, že já jsem na hřbitově už vážně dlouho nebyla. Ale měla jsem kolikrát snahu tam jít, jen se vždycky zastavím před vraty a prostě nemůžu jít dál. Nemám na to, abych stála před tím hrobem. Ještě ne. (A docela by mě zajímalo, kdy toho budu schopna, když už je to 7 let...). A teď je mi líto, že jsem tam nebyla ani včera. Achjo.

7 fakynn fakynn | Web | 3. listopadu 2014 v 20:01 | Reagovat

Ani mi nepovídej o tom. Já se cítím teď tak strašně, že snad i na tri chuje.
Dneska jsme měli s Jakubem strašnou debatu. Asi tři hodiny jsme se bavili o tom, jak spolu nemůžeme být, jen jak se máme rádi, jak spolu rádi jsme, rádi spíme, ale že vztah to není a nebude, protože bych mu nedala, to co on chce a to samé u něj. Neuvědomuje si, že všechno co já potřebuju, je on.

Já nebyla na hrobu babičky strašně dlouho, ale ne proto, že bych nechtěla, ale protože má hrob daleko a my nemáme auto, ale svíčka v kuchyni nebo v mém pokoji pro ni hoří často. Strašně často na ní myslím, brečím a říkám si, jak by to všechno doma u nás vypadalo, jak by vypadal můj život, kdyby tu stále byla. Neskutečně mi chybí, byla to moje maminka, když na mě máma srala a teď... Je přece strašné přijít o matku.
Budu ji milovat na věky, i když mi bude 60, stále budu stesknout a plakat, protože na tak úžasného člověka se přeci nedá zapomenout.
Máš naprostou pravdu, že lidi, co chodí na hrob jen z povinnosti, by měli dostat přes hubu. Když někomu umřou rodiče a on si vzpomene jen proto, že ho někdo poprosí, aby ho zavezl na hrob a on teda že dá svíčku taky, je to hrozný. Přitom žil by, kdyby nebyli rodiče? Moc se na to zapomíná, ale to je jedna z věcí, které nikdo nezmění za něj, to si prostě člověk musí uvědomit sám.

8 Klár - 13let. Klár - 13let. | Web | 3. listopadu 2014 v 20:37 | Reagovat

jestli jsme to dobře pochopila - máš dnes narozeniny. Tak ti přeju vše nejlepší, hodně štěstí,lásky, kamarádství a tak <3 sice nevím kolik ti je, ale přeju ti k neznámému věku a užij si hlavně narozky, žádné brečení,přemýšlení o něm! Jinak si tě najdu a jebnu pánvičkou,slibuju.

Jinak k tomu ostatnímu.. k hrobu nechodím ráda, protože ta atmosféra.. je prostě nepříjemná.. ale zas tam chodím často do roka, a ne z povinnosti. Ty pochovalí si zaslouží nějakou tu úctu. Dobře napsané)

Boys,boys,boys.. zmrdi everywhere.

9 lost-mind lost-mind | 3. listopadu 2014 v 22:54 | Reagovat

S tím projímadlem už je to něco lepší. Už žádné nemám, takže žádné ani neberu. Ale pořád jsem tlustá, takže potřebuju teď hodně zabrat a s tím se vracím i zpět na blog.

Kluci jsou prostě kluci. Zrovna jednoho mám, ale nedávno jsem se rozešla s nejspíš životní láskou a teď bych ho chtěla mít u sebe. Není to vtipný? Kluci jsou v hodně věcech hodně divní, ale my jsme snad ještě horší.

K těm hřbitovům.. V rodině mám úmrtí hodně blízkého člověka a chodím tam ráda. Hlavně večer, když všechno svítí a když ti dojde, že jedna svíčka zastupuje jednu vzpomínku na někoho, kdo už není mezi námi. Je to krásný.Lidi, kteří tam chodí jen z povinnosti, zavrhuju.

10 Džejní Džejní | Web | 4. listopadu 2014 v 13:37 | Reagovat

prajem vsetko najlepsie k narodeninam :)

11 Ginny . Ginny . | Web | 4. listopadu 2014 v 17:04 | Reagovat

- Zrovna si mi udělala chuť na kafe ,
který zrovna nemáme doma , takže pro něj budu muset dojít do krámu :( :D
- Holky ani kluci nejsou svatý .
Kurvy dělaj z fajn kluků debily a debilové dělaj z fajn holek kurvy .
Je to jako začarovanej kruh .
- Přeju všechno nejlepší k narozeninám :-** a ať je tenhle rok lepší než ten minulej :)

12 Mental Princess Mental Princess | Web | 26. listopadu 2014 v 14:31 | Reagovat

Hezký článek. Krásný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama